Na kole po vodě

24. květen 2011

Zbláznil jsem se. Pořídil jsem Akwakat. Vodní šlapadlo. Jestli nevíte co to je, nedivím se. Od loňského roku se na Novém Zélandu vyrábí skládací konstrukce, kterou během pár minut sestavíte, přimontujete na svoje vlastní horské kolo a už můžete vymýšlet nová dobrodružství na vodě.

První test na rybníku proběhnul uspokojivě. Sice jsme hned utopili jednu důležitou matici, ale jinak nás cyklistika na vodě uchvátila. Jediným problémem bylo, že rybník byl pro tohoto vodního rychlíka brzy malý.

Tak jsem vymyslel, že uskutečním prvosjezd Labe na kole. Mezi Hradcem Králové a Pardubicemi je převážně nudná krajina a skoro jediným jejím výrazným prvkem je právě Labe, které se ovšem skrývá v křoviskách a olšových hájích. Nejvyšší čas ho prozkoumat!

Akwakat budí pozornost kdykoli je na vodě a protože se o radost z něj chci podělit, svou jízdu jsem zveřejnil v médiích. V sobotu ráno se na břehu sešel malý dav diváků, kteří si chtěli tuhle novinku na vlastní oči okouknout a samozřejmě i vyzkoušet. Na každého se dostalo, hodinu jsem vysvětloval, rozdával rozhovory a marně hledal chvilku na převlečení do cyklistického. Doufal jsem, že nebude potřeba nic vodáckého…

Přesně v 10,15 jsem vytáhnul láhev šampaňského k pokřtění prvního českého Akwakatu, v tu chvíli se nečekaně objevila i novácká kamera a mohlo se začít. Špunt vyletěl do vzduchu, lidi zamávali, dopili láhev a já byl sám na vodě. Relativně sám. Po obou březích se pohybovali zvědavci a fanoušci, mezi nimi mne sledovalo auto s kamerou. Tak takový je život hvězd!

Jakmile diváci i kamera odbočili, spadnul mi řetěz. Při předchozím hodinovém provozu se neprojevilo nepřesné sestavení Akwakatu a teď, po deseti minutách jízdy, mi hrozil konec plavby, pokud bych řetěz utopil. Ale oprava se podařila a čekalo mě prvních pět kilometrů k jedinému jezu na trase. Trochu mě znervóznil silný protivítr, ale pustil jsem se do šlapání zostra a za chvilku jsem byl na místě.

Na koruně jezu stál opět kameraman a dychtiví diváci. Akwakat je lehoučký, před všemi jsem ho hrdinsky přenesl pod jez a mezi kameny pro televizi předvedl komické číslo, když jsem nemohl vyjet do hlubší vody. Ale povedlo se a já vjel do míst, kde jsem ještě nikdy nebyl.

Tady se nedalo vystoupit, vylézt od řeky a plavbu v nouzi ukončit. Musel jsem prostě jet pořád dál. Chtělo by se mi říci, že po proudu, ale proti mému očekávání je řeka líná a skoro neteče. Po pár kilometrech jsem si už nahlas ulevil, že je zas..ně líná. Ovšem není tomu tak vždy – vysoko nade mnou, v dobrých čtyřech metrech, jsem viděl na větvích stromů zachycené igeliťáky a jiné civilizační smetí. To by byla jiná jízda.

Místo toho jsem jel po neustálém voleji a zoufale hledal alespoň náznak proudnice. V tu chvíli se přede mnou začala voda čeřit. Mělčina! Akwakat potřebuje alespoň 35 cm vody. V mělčí vodě se samo sklopí přední kormidlo a také hrozí, že se poškodí lodní šroub. Tady bylo vody míň. Kormidlo se sklopilo, pohon přestal fungovat. Neovladatelný stroj se blížil do zatáčky k převislým stromům. Šíleným poskakováním na kole (připadal jsem si spíš jako bratři Pospíšilové) se mi podařilo vyhnout se katastrofě a nakonec i zrychlit a získat tak vládu nad situací. Ale byla to dobrá zkušenost!

Podobné mělčiny mě čekaly ještě na třech místech, už jsem je zvládal hravě. Předem si je pečlivě prohlédnout a zvolit cestu skrz, získat rychlost, šlapat kam až to jde a pak doufat. Vyšlo to vždycky dobře.

Řeka se vinula zastíněnými tišinami i odkrytými odpornými voleji. Slunce do mě pralo a začalo hřmít. Kvůli špatnému odhadu rychlosti (nebo spíš pomalosti) proudu jsem byl skoro hodinu ve skluzu. Nestíhal jsem ani jíst. Přišla krize.

Ale vzpomněl jsem si na lidi, kteří na mě možná čekají někde na trase a hlavně na to, že si nemůžu dovolit žádnou ostudu. Tak jsem se zase opřel do pedálů a jel dál. V tu chvíli se telefonem ozvali kluci z doprovodu a krátce mě potěšili vlídným lidským slovem. Čekali u mostu. Pro fotku jsem nasadil spokojený výraz (na fotce pak už není slyšet můj komentář) a začal jsem odhadovat kdy bych mohl být v cíli. Měl jsem za sebou asi sedmnáctikilometrovou vodní časovku, nohy mi tuhly a měl jsem hlad. Nezabraly sušenky, jablko ani energetický gel. Televizáci z Novy slibovali zařazení reportáže do odpoledních zpráv, někam na konec (pokud se prý zrovna někde nenarodí 16 štěňátek – zvířata mají přednost). V tuto chvíli mě to fakt uráželo, jenže jsem o tom mohl vyprávět leda tak kopřivám na břehu nebo sám sobě. Co nadělám…

Na břehu se v křovinách objevilo pár lidí a když mě viděli, začali poskakovat a tleskat. Stočil jsem Akwakat k nim a dozvěděl se, že sem jedou jenom kvůli mně, četli o mém pokusu v novinách. No vida, hned je nálada lepší, i štěňátka jsou jaksi roztomilejší.

Labe dlouhým obloukem obkrouží dominantní Kunětickou horu s jejím hradem a přestává téci úplně. Čeká mě posledních šest kilometrů. V plánu je ale ještě zastávka u hospody v Kuněticích, kde taky čekají lidi na vyzkoušení Akwakatu a já naopak čekám na něco sladkého do žaludku. Pauzu jsem zkrátil na nejkratší možnou dobu (několik zkušebních jízd, cola a úsměv pro kamery) a začal upalovat k městu perníku. Hnala mě touha mít to za sebou a taky déšť a hřmění, které se spustilo během krátké chvilky. Akwakat prokázal svoje kvality a bouřce jsem prostě ujel!

Poslední úsek podél cyklostezky byl sice už   hodně o morálce, ale zase byli na břehu lidi, kteří mě poznali a viděl jsem pardubické stavby, tady už to znám… Těsně před pardubickým jezem prudká zatáčka doleva a ještě půl kilometru po Chrudimce, kde už čekal doprovod, dalších pár diváků, další novináři a hlavně – konec. Mám toho dost…

Ujel jsem zhruba 27 kilometrů po skoro stojaté vodě a přežil jsem to. Vyzkoušel jsem čeho je schopný Akwakat a čeho jsem schopný já. Podíval jsem se na místa, kam bych se jinak třeba ani nedostal. A potkal spoustu lidí, kteří mi zlepšili náladu. Svět je krásnej!

Večer lezu ze sprchy a koukám - jsem v hlavních zprávách! Řítím se na televizní stěně za zády Lucie Borhyové, voda cáká, jsem star, lidi mě obdivují! Tedy přinejmenším alespoň ti, kdo přečkali i předchozí, předposlední reportáž o čápech…

Více o šlapadle: www.akwakat.cz nebo www.sportem.info/akwakat
Foto: Tomáš Pečírka